Skip navigation

A když se nám tenhle tropický den chýlí ke konci a teploty klesají na úroveň při které se dá i (tak trochu), pojďmě se ohlédnout za tou dějinotvornou událostí která se nám udála a vyvodit z ní nějaká ponaučení pro příště. Ale berme to s rezervou, přecejen je pořád dost horko.
 

1) Existuje hezká paraela mezi naším zvolením Zemana prezidentem a britským referendem, i když asi ne taková jaká si myslíte a určitě ne taková jakou si myslí všechny ty hovádka co právě teď zjistili že se občas u voleb stane že lidi (A ano, i na tom bájném civilizačněvyspělém Západě) volí jinak než oni chtějí a teď tak akorát spřádají sny o tom, jak by to bylo krásné kdyby se těmhle nevědoucím zabránilo hlasovat, a ničit jim tak všechny ty krásné sny o spávnosti, protože všem těmhle ještě nebylo pět a je to jen banda rozmazlených fakanů co se ještě nenaučili vyrovnat se s tím že ne vždy musí být po jejich.

Ne, ta paraela není o tom jak ty hordy polovzdělaných, chudých, starých, vidláků, židů, buzen a cikánů přehlasovaly tu správnou partu, ale o tom jak stojí za to se kousnout a volit to menší zlo. To se totiž takhle před pár lety spousta lidí v Británii chytla za nos, a řekla si že už nebude volit LibDem, že se v koaliční vládě s konzervativci příliš ušpinili kompromisy takže je od sebe prakticky nejde rozeznat, není už důvod je volit, pojďme volit někoho jiného a tak se tito bývalí voliči Liberálních demokratů rozprchli napříč všemi stranami. To, v kombinaci s faktem, že Labouristy do těchto voleb vedl někdo s veškerým charismatem, organizační schopností a tahem na bránu několika konzerv lančmítu v obleku (Ale hej, podporoval odbory, tak se mu tady v nejmenovaném Deníku Referendum robila rádná ritná oblizovačka), vedlo k překvapivému vítězství konzervativců, které ani sám Cameron nečekal a který počítal s pokračováním kolaice s LibDem. A tak se Cameron stal prvním premiérem Velké Británie od času Margarat Thatcher, kterému se podařilo v druhém volebním období získat více křesel než v tom prvním. A taky zůstal sám jako kůl v plotě. Bez Liberálních demokratů na které (prevděpodobně) plánoval hodit to, proč nemůže uskutečnit referendum o vystoupení z EU které nasliboval vlastní straně. No, a tak musel referendum vyhlásit. A výsledek už znáte. A jsem si jistý že těm bývalým voličům LibDem to za to stálo nevolit nějaký ušmudlaný kompromis. Když už to musíme na někoho hodit, co takhle na ně? Znáte to, pro ty kteří zůstanou neutrální v čase morální krize je připraveno speciální místo když je vyvrhnu ze svých úst. Nebo tak nějak.

2) Ne, tohle referendum nedalo Evropské unii silný signál že se musí reformovat. Řeči o nutné reformě EU vylučují někteří komentátoři a politici a pak z nich budují nesmyslné úvahy naprosto stejně automaticky, tak jako larvy některých druhů mandelinkovitých naprosto automaticky budují přenosné kryty z vlasních exkrementů a schovávají se pod nimi aby skryly svá měkká těla před predátory. Nutná reforma by to byla, kdyby se hlavní témata kampaně za vystoupení točila okolo něčeho do čeho EU skutečně

zasahuje nebo vůbec může zasahovat. Ale podařilo se na ní shodit odpovědnost za věci příslušící domácí politice a tak se Britové pokoušeli domoci změny. A povedlo se jim to. Zlá, zlá EU s demokratickým deficitem. Fun Fact: Díky tomu že Velká Británie používá pro volby do Evropského parlamentu vícemandátové obvody, je průměrný Brit lépe reprezentován v Bruselu než ve Westminsteru.  A s tím souvisí i následující bod.

Larva Cassida viridis, mnohem lepší politický komentátor než většina těch českých, lidských

Larva Cassida viridis, mnohem lepší politický komentátor než většina těch českých, lidských

3) Je pěkné se smát Britům zmateným z toho že hlasovali pro vystoupení z EU a ono se to podařilo! Nevím. Mě to teda spíš děsí než co jiného. Ano, díky krásnému jednomandátovému většinovému systému, tomu krásnému dědictví starobylé anglické tradice není většina Britů zvklá na to že když hlasují, tak jejich volbu někdo někde bere vážně. A u těch kteří nepropadli apatii to vedlo k vytvoření krásné kultury protestního hlasování. To jenom kdyby někteří z vás netušili kde proboha se všechny tyhle protestní hlasy berou, přece všichni nemůžou být tak strašlivě zabednění (viz výše).Kdyby těm z vás, co se neustále rozrušují nad starou dobrou Anglií na ni opravdu záleželo, tak aktivně bojujete za to, aby byl Westminster pohlcen očistným ohněm saturačního bombardování a Británii přinesena alespoň nějaká slušná náhražka demokracie co se ji alespoň snaží předstírat. I když, možná že je to vlastně ignorace druhých co je tím pravým duchem staré dobré Anglie, hm, hm.

Jo, a ono je to sice možná 3b), ale v době, kdy má snad už každý prvňák nějaký přístroj připojený na internet, o teenagerech nemluvě, bych byl docela opatrný v tom, usuzovat ze zprávy, že “Co je to EU” se stalo druhým nejvyhledávanějším termínem ve Velké Británii na Googlu, cokoli o tom kdo to tam vlastně hledal v souvislosti se včerejším referendem.

4) A co z toho vlastně pro Británii vyplývá? Jak pravil Cicero: Beating will continue until morale improves. Ale nejedná se o morálku ostrovního králoství, ale zbytku EU. Jestli má na něčem Francie a Německo zájem, tak udělat z VB exemplární případ pro zbytek Unie. A zacházení s ní nebude vynikat nadmírou krutosti, ale nedostatkem soucitu. O co se v referendu hlasovalo, na to nemá EU vliv. Peníze do chudých regionů přestane posílat. Na jednotný trh se Británie dostane jen když splní podobné podmínky jako Norsko. A žádné speciální úlevy, právě proto že se jedná o tak velký a významný stát. Akorát ten pitomej Erasmus o kterym teď neustále slyším bude tím nejmenším problémem. Kromě zamí EU jsou v něm země z EHS, Švýcarsko i třeba takový Turecko. Pitomej Erasmus je teď to nejmenší co Británii čeká.

Británie teď bude potřebovat někoho kdo zvládne žonglovat se separatismem ve Skotsku, Irsku, s pokusy Španělska obtočit svoje chapadla okolo Gibraltaru, se zbytkem Commonwealthu a s USA pro které je Británie mimo EU najednou méně zajímavá a hlavně s EU vyjednat rozumné podmínky odchodu a najít pravidla budoucího společného  koexistování. A nemyslím si že Británie někoho takového má. Ale co. Než si zažil svoji nejskvělejší hodinu v čele Velké Británie jakožto válečný premiér, byl Winston Churchil zajímavý snad jen tím, že stál za naprosto zbabraným vyloděním v Galliopoli kde zařval výkvět australských a novozélandských ozbrojených sil a že to byl on kdo v meziválečném období schválil použití chemických zbraní proti bouřícím se Kurdům v Iráku k čemuž naštěstí díky příčetnosti jeho podřízených nedošlo. Tak třeba se nějaký podobný patlal nakonec taky zapíše do historie.

Ale spíš ne. A těm z mých přátel a známých co jsou teď v Británii, nebo jsou placeni v librách: ….Sorry.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.